#T. 3

9. october 2016 at 11:55 | Dominique |  Random psaní
Byl podzimní pátek. Normální, chladný den, jako vždy. Nemyslela jsem na tebe, už ne. Všechno se to zahojilo, byly to jen vzpomínky. Alespoň jsem si to myslela. Čekala jsem v obchodním centru na kamarádku, zrovna přijela ze školy. Zapálila si cigaretu, dokouřila ji a rozhodla se zajít na jídlo. Neměla jsem hlad, ani chuť, avšak nechtěla jsem ji nechat samotnou. Strávily jsme spolu skvělý den, jako už dlouho s nikým ne. Konverzace se točila okolo školy, jídla, pěkného číšníka, učitelů i přátel. Pak došlo na téma, kterého jsem se bála nejvíc.
"Co on? Ozval se Ti už?"
Nedokázala jsem odpovědět, nechtěla jsem odpovědět i když jsem své kamarádce věřila. Nakonec jsem se ale rozhodla mluvit. Přece to byly už jen nešťastné vzpomínky. Co se stalo, stalo se. Vše jsem ji řekla dopodrobna, hlavně to, že chci konečně zapomenout. Chápala mě, ale přesto nechtěla, abych to vzdala. Byla i jeho kamarádka, to ona mě tenkrát představila, když jsem ho neznala. Omlouvala se mi za to nespočetkrát, ale omlouvat se nemusela. Dávala si za vinu mé trápení. Skončily jsme naši konverzaci a stouply si na eskalátor, který mířil dolů. V tom jsem v protisměru zahlédla známou tvář.
"Vidíš, my o vlku...," zašeptala kamarádka.
Celé měsíce jsem čekala na tenhle okamžik a teď tu byl. On tu jentak stál a koukal před sebe. Kamarádka říkala, že ho mám pozdravit, že ho musím pozdravit. Já jsem ale poté, co okolo nás projel nevydala ani hlásku. Cítila jsem v boku ostrou bolest, kamarádka mě štípala. Ani to ji však nepomohlo, aby mě přesvědčila. Pozdravila ho pouhým ahoj. Podíval se na ni a pozdrav ji oplatil. Poté se podíval na mě. Připadalo mi to jako věčnost. Věčnost, co jsem ho neviděla, co se na mě nepodíval. Díval se na mě celou dobu. Připadalo mi, že se na mě nikdy takhle nedíval. Se zájmem, s překvapením. Vše se to vrátilo, všechny vzpomínky, zážitky, věty, které jsem mu opakovala pořád dokola, naše hádky, za které jsem většinou mohla já, protože jsem se o něj strachovala. Dojela jsem na konec eskalátoru a mířila rovnou na autobus. Neobešla jsem se však bez toho, abych se otočila a naposled se na něj podívala. K mému překvapení se na mě stále koukal, sledoval mě od stolu, který byl hned vedle eskalátoru a já ho stále milovala tak, jako předtím.

- Takže po dlouhé době krásný den všem! :) Naposledy jsem tu psala článek tématem velmi podobným tomuhle. A vlastně jsem takové články psala teď už tři. U minulého článku jsem četla jeden komentář, který mě inspiroval. Ten zněl tak, že bych z toho měla udělat nějakou povídku. Jenže já píši povídky stylem, že musím mít určený počet kapitol, nějaký titulní obrázek, určený děj a postavy. Což by se mi u těchto článků nedařilo, protože jak je z rubriky jasné, tak jsou články psány zcela náhodně a spontánně. Takže jsem to vyřešila tak, že jsem k těmto článkům dala čísla, aby v tom byl alespoň nějaký pořádek a kdoví, jestli se takovýhle článek s nadcházejícím číslem 4 ještě objeví či ne. :)
Děkuji moc těm, kteří to dočetli až sem! :) ♥ To je dnes ode mě všechno a budu se těšit u dalšího článku.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Łucie. Łucie. | Web | 9. october 2016 at 12:24 | React

To je krásně napsané! Zažila jsem něco podobného, jen ne s tak dobrým koncem...Každopádně ti fandím! ♥

Na tvůj blog jsem narazila náhodou. Moc se mi líbí. Nechtěla bys spřátelit? :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement